něco málo o sklipkanech

Pro někoho jedna z nejodpornějších věcí na světě, pro druhého fascinující živočich. Milionům lidí na světě tento tvor nahání hrůzu takovou, že by raději skočili z okna, než se na něj podívali nebo se ho dotkli - to jest bohužel úděl pavouků. Já naštěstí patřím k těm, kteří v této chlupaté potvůrce vidí tvora fascinujícího a v mnoha věcech výjimečného, a rád bych se alespoň někomu pokusil tohoto živočicha přiblížit a poodhalit něco z jeho života (z důvodu čtivosti článku se omezím pouze na sklípkany).

Zařazení a historie
Nejlépe začít od začátku a podívat se trošku do historie. Na konci prvohor (zhruba před 225 miliony lety) vyhynuli trojlaločnatci – jistě si teď říkáte, o co vlastně jde, ale ujišťuji Vás, že tohoto živočicha zná každé malé dítě – jedná se o notoricky známého trilobita. Ti se řadili k členovcům, kam dnes patří už jen tři podkmeny: korýši, vzdušnicovci a klepítkatci. Klepítkaci (Chelicerata) se vyznačují tím, že nemají žádná tykadla a prvním párem končetin jsou klepítka, neboli chelicery. Většina těchto živočichů žije na souši a patří do třídy pavoukovců (Arachnida). Sem patří například i štíři, bičnatci, krátkochvosti, bičovci , štírci, solifugy, štírenky, roztočovci, sekáči a dokonce i roztoči. Především sem ale patří pavouci, o kterých tu chci psát.
Ale zpět k historii, první sklípkani žili již v karbonu, tedy před 250-300 miliony lety. Fosilní nálezy z této doby dokazují, že mnoho zástupců klepítkatců bylo velmi podobných dnešním druhům. V karbonu již existoval řád Xiphosura dosahující až 60cm. Fosilní nálezy dokonce dokazují, že štíři a pavoukům podobní živočichové tu žili již před 350 miliony lety.
Zhruba před 30 miliony lety patřili sklípkani k naprosto běžným obyvatelům Evropy, postupem času však vymizeli a zbylo jich tu jen několik druhů.

Sklípkan, tarantule a ti ostatní
Sklípkani náleží k jedné z více než sta čeledí na světě známých pavouků. Pavouků je dnes známo přibližně 38 000 druhů, a z nich 856 žije na území České republiky. Za zmínku jistě stojí i samotný název „sklípkan“, který vznikl díky mnohdy důmyslným a stavitelsky často velmi dobře provedeným podzemním chodbám, které si podzemní sklípkani ve většině případů budují. Tyto nory pak obvykle opatří „dveřmi“, které vytvoří za pomoci změti vlákna a zeminy, a na jednom místě je pružně připevní, což jim umožní velmi snadnou manipulaci. Ovšem tento název není výstižný, jelikož mnoho dalších rodů si takovéto „sklípky“ nestaví, nehloubí žádné nory, ale budují si hnízda pod kameny, kůrou, nebo se zemi úplně vyhýbají a svá hnízda budují v korunách stromů. Němci nazývají tyto pavouky „Vogelspinnen“ a co se anglických názvů týče, tak se můžeme setkat hned se dvěma – „Tarantulas“ a „Bird Spider“. Ovšem málokdo již ví, že označení „tarantule“ není správné, jelikož jím J.Ch.Fabricius označil v roce 1793 jistého bičovce obývajícího vlhké jeskyně ve Střední Americe a Antilách. Dále pak tento název přísluší jihoevropskému slíďákovi Lycosa tarentola, který je poměrně veliký a stavbou těla i způsobem života připomíná zemní sklípkany. Jeho kousnutí je velmi bolestivé, ale jinak v podstatě neškodné. Ve folklóru národů středomoří se tradovalo, že proti následkům kousnutí tímto nebo jiným velkým slíďákem pomáhá zběsilý tanec zvaný „Tarantela“. „Tarentola“ je navíc i jméno jednoho rodu gekonů.

Černá vdova
Mnoho lidí také nesprávně spojuje s názvem „sklípkan“ nebo „tarantule“ černou vdovu, která se sklípkany nemá nic společného. Je to malý pavouk (samička mívá okolo 15 mm) z čeledi snovačkovitých. Název dostala díky tomu, že svým vlastním zaviněním „ovdoví“ hned po spáření – v praxi to pak znamená, že samička usmrtí a pozře samečka, aby měla dostatek energie pro vytvoření kokonu a jeho ochranu, jelikož po tuto dobu přijímá potravu jen zřídka. Ovšem svoji popularitu vybudovala především na svém kousnutí, které podle odborných publikací způsobuje až 9% smrtelných případů. Zde se také dost často lidé mylně domnívají, že kousnutí černou vdovou znamená téměř jistou smrt – není tomu tak, černá vdova má na svědomí především děti a staré nebo nemocné jedince. Dospělý a zdravý člověk se nemusí obávat, že po kousnutí zemře, ovšem vyhledání lékaře je v tomto případě nutné.

Jedovatost
Tímto se dostáváme k části, která bude pro mnohé nejvíce zajímavá. Každý pavouk, tedy i každý sklípkan, disponuje živočišným jedem, který slouží k obraně a lovu. Zde jistě nejednoho z Vás napadne, jaký že to pavouk je vlastně nejjedovatější? Na tuto otázku nelze odpovědět s naprostou přesností a určitostí. Mnoho různých druhů pavouků obsahuje mnoho různých jedů, převážně neurotoxinů. Jak již bylo zmiňováno, v současnosti je známo okolo 38 000 druhů pavouků, ale jen nepatrné procento z nich je schopné svým kousnutím ohrozit člověka. Nejvíce takovýchto druhů najdeme v Jižní Americe, vyskytují se však po celém světě. V některých zemích působí jedovatí pavouci větší zdravotní potíže než jedovatí hadi. Smrtelné případy kousnutí jsou však na rozdíl od hadů velmi vzácné. A jak bylo již zmiňováno u černé vdovy, tak to platí i o ostatních pavoučích kousnutích – to je nebezpečné především pro malé děti, starší a nemocné jedince. Zajímavé je také to, že samička pavouka je obvykle mnohem agresivnější a disponuje silnějším jedem. Její agresivita ještě stoupá při ochraně kokonu s vajíčky. Samec tolik agresivní nebývá, a i když se jedná o toxicky významný druh, jeho kousnutí zpravidla nebývá příliš závažné. Na našem území nežije volně žádný pavouk, jehož kousnutí by mohlo vyvolat vážnější potíže, o smrtelném kousnutích nemluvě. V úvahu přichází pouze několik málo druhů, které by svým kousnutím mohly vyvolat lokální změny v postiženém místě (otok, zrudnutí, bolest).

Ale vraťme se k onomu nejjedovatějšímu pavoukovi na světě. Pokud bych měl říci jedno jméno, pak by to byl určitě Atrax Robustus patřící do čeledi sklípkancovitých. Atrax Robustus není žádný obr, ovšem je velice agresivní a často zaútočí okamžitě při narušení jeho teritoria. Můžeme ho najít v jihovýchodní Austrálii v blízkosti Sydney. Australané pochopitelně nejsou nadšení jeho přítomností, jelikož tento pavouk žije v blízkosti lidských obydlí a bezostyšně do nich i proniká. Často se stává, že se s nadcházejícím ránem ukryje do boty postavené před dveřmi a nic netušící majitel se pokousání při obouvání nevyhne. Ohrožené jsou opět především děti. Například při hře na zahradě, kterou Atrax bere jako své teritorium. Jeho neurotoxický jed účinkuje téměř okamžitě a smrt může nastat během několika hodin. Australani považují tohoto pavouka za větší postrach než jedovaté hady, podle některých pramenů má každoročně na svědomí nějaký ten lidský, respektive dětský život.

U jednotlivých rodů sklípkanů se jed liší složením a především účinkem na různé skupiny živočichů a člověka. Avšak jed není jedinou formou obrany. Typickým způsobem pro americké druhy sklípkanů je tzv. „vyčesávání chloupků“. ž?ahavé chloupky se nacházejí na zadečku pavouka, a ten je při vyrušení mechanicky uvolní třením zadní nohy o povrch zadečku. Drobné chloupky (k nerozeznání od prachu) se potom vznáší nad sklípkanem a mohou se lehce zabodnout do kůže a sliznice. Mají schopnost velmi dobře pronikat do tkání. Pokud se dostanou do očí, mohou způsobit zánět spojivek (tento případ byl publikován a lékař musel mechanicky odstranit všechny chloupky z pacientovi rohovky). Podobné případy mohou být v extrémních případech doprovázeny trvalým poškozením průhlednosti rohovky. Pokud se chloupky dostanou na kůži způsobují lehké svědění a zarudnutí postiženého místa. Ovšem zvláště citliví lidé mohou po zásahu trpět záněty, případně otoky, které silně svědí. V extrémních případech může nastat i anafylaktický šok. Faktem ovšem zůstává, že tito sklípkani nemají nikterak silný jed. Kousnutí těmito pavouky není ani dokonale prozkoumáno, jelikož je velice vzácné. Neexistuje jediný záznam o tom, že by jejich kousnutí mělo za následek smrt. Výjimkou může být sklípkan Theraphosa Blondi, který dorůstá až 12cm v těle (s nataženýma nohama může měřit i 30cm). Díky své velikosti (jde o největšího sklípkana vůbec) způsobuje hluboké a velmi bolestivé kousnutí, které může být místem vhodným pro vznik infekce. Pokusy s jedem amerických sklípkanů dokázaly, že jejich jed není příliš účinný pro teplokrevné živočichy s váhou nad 0,5kg, naproti tomu pro plazy je jejich jed mnohem nebezpečnější. Možná proto se některé druhy specializují na lov hadů. Dokonce jeden druh sklípkana z Brazílie a Uruguaye dokáže usmrtit obávaného hada křovináře.

Afričtí a asijští sklípkani již tak mírní nejsou, někteří svým kousnutím způsobují ochrnutí dýchacího centra. Jeden z receptů jihoafrických křováků na jed na šípy dokonce počítá s použitím pavoučího jedu.
Pokud dojde k pokousání toxicky významnějším druhem sklípkana, je neodkladně nutné vyhledat lékaře. Jed je totiž komplexem více látek a může působit na nervový systém, rozpad červených krvinek, a dále na poškození tkání vnitřních orgánů (játra, srdce, ledviny,..). Mimo zmírnění bolestí je nutné rychlé vyplavení jedu z těla infuzemi, aby nedošlo při dlouhodobějšímu navázání na tkáně k jejich trvalému poškození. Velké nebezpečí pak hrozí, pokud se v těle nachází alkohol. V kombinaci s jedem obvykle způsobuje trvalé poškození jater, které se neprojeví hned a pozdější léčba již není příliš účinná. Jed sklípkanů je poměrně stabilní, a proto k jeho vyplavení dochází až za 4 – 8 týdnů, což může být skutečně nebezpečné.

Na závěr této části mohu ještě přihodit zajímavost, která byla odhalena teprve nedávno. Některé druhy štírů mají ve svém bodci dva otvory, jimiž vpravují jed do těla oběti. Každý z otvorů má ovšem jinou funkci – jeden otvor se silnějším jedem slouží pouze pro lov kořisti. Druhý otvor (slabší jed) pak k obraně.

Chlupatí krasavci
I přes jedovatost sklípkanů se jejich chov stává stále více populárním. Tento fakt má však světlou i stinnou stránku. Drancování pavoučích populací a jejich prodej je rozhodně tou stinnou, ovšem některé druhy díky pomalému ničení jejich přirozených biotopů přežívají především díky chovatelům.
Mnoha lidem však tento tvor přijde přinejmenším odporný. Otázkou zůstává proč vlastně? Když jsem se mnoha přátel při debatě o těchto tvorech zeptal právě na tuto otázku, dostalo se mi vždy stejných odpovědí, a docela mě zarazilo, že jejich jedovatost je až na druhém místě. Na prvním zůstává především jejich vzhled – chlupy, osm očí a nohou. Tyto „vady na kráse“ si teď rozebereme podrobněji.
Za nejsměšnější odpověď považuji odpor k jejich ochlupení, vždy? i pes, kočka, křeček a dokonce i člověk má chlupy. To už nikomu neobvyklé nepřijde. Pokud zavřete oči a pohladíte nohu sklípkana, je to jako byste hladili nohu například křečkovi. Narozdíl od křečka však sklípkan potřebuje své chloupky k přežití. Díky nim vnímá vibrace ze země a vzduchu, a dokáže tak naprosto přesně lokalizovat kořist na vzdálenost několika desítek metrů. A nejen to, díky nim dokáže odhadnout i velikost a váhu. Tyto chloupky z něj dělají v podstatě živý radar.
Co se týče očí, tak je ani neuvidíte, pokud nebudete pavouka studovat lupou. U sklípkanů je dobře viditelný jen oční hrbolek, který připomíná dvě oči, a působí spíše roztomile než odpudivě. Očima však dokáží vnímat pravděpodobně jen světlo a tmu, případně zpozorovat větší objekty. K jejich orientaci a vnímání okolí využívají především hmat a své chloupky.
A na závěr se dostáváme k oněm osmi nohám... Obdivovali jste někdy například kraba? Jistě ano. I krab má osm nohou, a dokonce je s pavouky vzdálený příbuzný, ovšem ten už mnoha lidem tak odporný nepřijde. Není to zvláštní?

Já osobně si spíše myslím, že pavoukům pošpinily pověst horory a filmy o pavoucích zabijácích, kterých jsem měl možnost vidět nespočet. Musím říct, íe ani jeden se nezakládal na skutečnosti, pavouci se chovají úplně jinak. Stejné to bylo i s několika "vědeckými" časopisy, kde autor barvitě popisoval vražednou povahu pavouka a jeho smrtící jed. Pokud si říkáte, že pavoukovi „rupne v bedně“, a vydá se na lov lidí, pak je to nesmysl ještě větší. Pavouk se chová a jedná pouze instinktivně a pudově, jelikož nemá mozek, jen nervovou soustavu.

Proč tedy?
Já osobně chovám sklípkany již několik let a musím říct, že jsem velice spokojen se svojí volbou. Tito tvorové mě nepřestávají fascinovat. Pozorovat jejich život, chování, lov nebo třeba svlékání je nezapomenutelný zážitek. Ano, kdekdo by mohl namítnout, že pavouk je jen líné zvíře, co celý den sedí na jednom místě a třeba týden se nepohne. Může tomu skutečně tak být, ale každý další pohyb nebo činnost tohoto tvora je o to vzácnější. Ovšem pavouci bývají spíše aktivní, pokud je nikdo nevyrušuje a mají klid, pak začnou žít a chovat se přirozeně. Jeden z mých pavouků například vykopával po dobu asi jednoho týdne dnem i nocí svoje hnízdo. Pokud jsem ho nijak nevyrušoval, měl jsem možnost vidět jakým způsobem vynáší zeminu z díry, a jak ji potom účelně upravuje před vchodem. A nakonec si vyrobil i (již zmiňované) „dveře“. Někomu to může přijít nudné a nic neříkající, ale kdo z Vás to měl možnost vidět na vlastní oči?
Nebo pro mnohé nejspíše nejzajímavější část života pavouka – lov. Vidět s jakou přesností a jakým způsobem sklípkan loví je opravdu fascinující. V jejich světě může nepřesnost znamenat další týdny hladovění, proto jsou téměř neomylní. Někteří jen čekají, až se kořist přiblíží, jiní se pomalu a nepozorovaně přibližují a někteří dokonce loví velmi agresivním způsobem.
Aby pavouk povyrostl, musí svlékat kůži, což je pro něj náročný a zdlouhavý akt. Po dobu svlékání a těsně po ní je zranitelný a může ho dokonce usmrtit i jeho potrava v podobě například živých cvrčků. Svlékání trvá obvykle několik hodin, ale pokud ho po tuto dobu vydržíte sledovat, naskytne se Vám opravdu zajímavá podívaná.

Teď si možná říkáte „dobře, ale jak je takový tvor vlastně náročný na chov a hlavně, co když uteče?“. Náročnost na chov se liší sklípkan od sklípkana. Ti nejméně nároční Vám zaberou cca půl hodiny týdně. Jediné, co vyžadují, je vlhkost prostředí – proto je nutné alespoň jednou denně rosit stěny terária (v horkých dnech vícekrát) a udržovat teplotu, která jim vyhovuje. Výhodou je také to, že nepotřebují, a dokonce jim škodí, časté krmení. Dospělým jedincům bohatě stačí krmení dvakrát za tři týdny. Mladším pak jednou týdně. Tyto a některé další skutečnosti dělají z pavouků opravdu nenáročného domácího „mazlíčka“.
Když je řeč o mazlíčcích, tak je třeba si uvědomit, že i když se říká, že si jej můžete ochočit nebo že se jim líbí hlazení zadečku, je to nesmysl a pavouk byl, je a bude divoký i u Vás v teráriu. Nikdy si na Vás nezvykne a nelze jej nijak ochočit. Jakýkoli kontakt s ním mu jen ubližuje a vystavuje ho stresu, který pro něj může být i osudný. Navíc je třeba si uvědomit, že i když nedisponuje smrtelným jedem, je schopen velmi bolestivě kousnout, případně podráždit kůži chloupky.
A pokud uteče, nedělejte si starosti. I když nevíte, kde zrovna pavouk je, on moc dobře ví, kde jste Vy, kde se pohybujete a kam chodíte. Tam on nikdy nepůjde. Několik dnů, možná i týdnů ho pravděpodobně neuvidíte a až si budete myslet, že někde za skříní vypustil duši, uvidíte ho na výletě někde, kde byste ho nejmíň čekali. Domněnky o tom, že by Vám vlezl do postele nebo podobně, jsou přinejmenším nesmyslné. Pavouk bude hledat hlavně vlhké prostředí, což postel obvykle není. Navíc ví, že se tam pohybujete Vy. Já už musel po bytě lovit nespočetněkrát pavouky exilanty a nikdy nikoho nekousli. Už i rodina si zvykla...
Pavouka se není třeba bát, i když je sebevíc jedovatý, stačí před ním mít respekt. A fakt, že disponuje někdy slabším, někdy silnějším jedem brát vážně.

O těchto tvorech bych byl schopen psát a psát, jenže tento článek je již teď mnohem delší než jsem původně zamýšlel. Takže toho nechám a snad někdy příště budu pokračovat.

Na úplný závěr bych chtěl dodat, že pokud Vás tento článek alespoň na okamžik donutil zapochybovat nad domnělou ohyzdností těchto nádherných tvorů, pak jistě splnil to, co měl. Pokud snad někoho přesvědčil o pořízení osminohého chlupáče, pak jsem tím radši, ovšem upozorňuji, že je přinejmenším důležité si o jejich chovu přečíst alespoň pár článků v literatuře či na webu, popřípadě kontaktovat mě – rád pomůžu v začátcích každému nadšenci.